Jisté pochybnosti o nejisté lidské lásce

Láska – silný cit, věčné téma. Většinou však mezi lidmi pouhé slovo. Slovo bez obsahu. Důvod je prostý - lidé podle mého názoru nazývají velice často láskou to, co skutečnou láskou vlastně není...

Definice lásky

Z mého pohledu je láska cit ryzí a měla by vykazovat jisté charakteristické rysy, chcete-li vlastnosti, bez nichž nemůže existovat. Pokud tyto vlastnosti nemá, neměl by cit či cokoliv jiného být nazývaný vznešeně LÁSKA, ale nějakým příhodnějším termínem – například náklonnost, sympatie, přitažlivost. Abych byl co možná nejpřesnější, vzal jsem si za účelem definice lásky na pomoc Bibli, neboť nejsem schopen vlastnosti skutečné lásky vystihnout lépe:

• Láska nechť je bez přetvářky.
• Láska neudělá bližnímu nic zlého.
• Láska buduje.
• Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá.
• Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy.
• Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá.
• Láska nikdy nezanikne.

Nemusíte mít rádi Bibli ani s těmito body beze zbytku či výhrad souhlasit, ale vezmeme-li každý řádek zvlášť, odděleně, můžeme se alespoň sami pro sebe zamyslet nad tím, jestli jsme ve svém životě cítili vůči někomu skutečnou lásku a zda-li nás někdo miloval právě tak, aby to bylo pravdivé a mohlo to být označeno za LÁSKU..

Jako celek je definice podle Bible neúprosná – vypadá to totiž, že mezi lidmi láska takových kvalit, cit takové hodnoty, kterou nám Bůh předkládá a nabízí, vlastně neexistuje. A to navzdory tomu, že skrze Ježíše, Božího syna, bychom měli či rozhodně mohli být nositeli stejné lásky, kterou jsme my všichni Bohem milováni. Neboť skrze Něj jsme tuto lásku poznali i přijali a v nitru každého z nás je tedy vše připraveno skutečně milovat.

Schopnost milovat

Měli bychom být podle mého hlubokého přesvědčení schopni milovat, cítit vůči všem lidem (přátelům i nepřátelům, nebo alespoň jednomu člověku na světě) přesně takovou lásku, kterou Bible popisuje. Otázkou je, proč to nejde, nebo proč mně osobně připadá, že to mezi lidmi tak často nefunguje?

Partneři si v životě obvykle navzájem říkají nebo si to alespoň myslí, že jeden či druhý nebo oba jsou ve vztahu příliš nároční. Lidé téměř vždy po tom druhém něco vyžadují, chtějí, očekávají, a pokud tyto jejich představy nejsou naplněny, vyvolává to v mnohých skleslost, hořkost, zklamání a také pochybnosti o tom, zda-li jsou milováni. Málokdy však lidé vycházejí z toho, co sami dávají svému partnerovi. Často si všímají výhradně toho, co dostávají, a zdali je vše podle jejich utkvělé představy. Člověk by však měl sám sobě na prvním místě položit otázku – „miluji já skutečně svého partnera? Jsem schopný lásky?“ Představa, že nás někdo bude milovat, když sami nejsme lásky schopni, je sobecká. Na druhou stranu, může se jistě stát, že nás někdo miluje i přesto, že my nemilujeme dotyčného a třeba ani nikoho jiného. Každopádně by láska neměla být a ve své podstatě ani nemůže být „něco za něco“ ve smyslu „miluj mě bezmezně, dávej mi najevo svoji lásku, a já tě pak také budu milovat, budu ti na oplátku dávat najevo lásku svoji“. Tak skutečná láska opravdu nefunguje.

Začarovaný kruh

Je to začarovaný kruh, ta láska mezilidská. Někdo, kdo nám není příjemný, milý, ani nám nevoní, nás třeba hluboce miluje. Nebo je o tom alespoň pevně přesvědčený. Ale tomuto citu my nedáme šanci, protože koukáme po někom jiném. Ten někdo jiný nás přitahuje a chtěli bychom, aby nás miloval, ale on zase nemá zájem o nás. Paradoxy. Ve společnosti jsou však časté rovněž vztahy, v nichž jeden miluje a druhý má „jenom“ rád, i s tím bývá spojeno dost problémů. Stejně tak, jako s tím, že se lidé mění a s nimi i jejich city. Lidé jsou v tomhle horší než přelétaví ptáci. Zamilovávají se a odmilovávají jako na běžícím pásu. Takže se může stát, že ten, kdo vás ještě před lety nekonečně a skálopevně miloval, vás už nemůže vystát ani cítit, nebo v tom lepším případě už vás má „jenom rád“. A naopak – někdo vás odmítal a najednou se jeho chování k vám změnilo – možná se do vás zamiloval, když vás blíže poznal. Nebo se vám může přihodit, že si v rámci přísné sebereflexe uvědomíte, že jste vlastně nikoho nikdy ve skutečnosti nemilovali. Že jste vždy měli nějaké představy a očekávání a toho citu, kterému jste sami pro sebe a většinou i pro druhé říkali láska, jste byli schopni jenom do té míry, do jaké váš partner tyto představy a očekávání naplňoval. A jakmile se snad změnil nebo si šel jinou než tou vaší cestou, ochladla též láska vaše. Jak pak můžeme očekávat, že budeme milováni, pokud sami máme k lásce takový přístup? Jenomže je také možné, že za to nemůžeme, a to všechno kolem lásky se děje, ať už chceme nebo ne.

Růžové brýle

K ochladnutí našeho citu nemusí dojít náhle a bezdůvodně, ale postupně vlivem společně stráveného času a odžitých let v jedné domácnosti. Vždyť na cestě životem sledujeme svého partnera, který se ne vždy chová pro vás pochopitelně a příjemně, ba naopak. Jsou situace, kdy je nám z našeho protějšku opravdu nedobře. Aniž by si člověk tu otázku položil, najednou zjišťuje, že už si ani nepamatuje, proč se kdysi do stejného člověka zamiloval. Co se mi asi mohlo líbit právě na tomhle člověku? Vůbec sami sobě nerozumíme. A často nám připadá, že jsme museli mít na očích růžové brýle, když jsme neviděli, nechtěli vidět či záměrně přehlíželi špatné vlastnosti či nemilé zvyky našeho partnera. Pojem „růžové brýle“ je velmi oblíbený a ve vztazích hojně skloňovaný. Jenomže skutečná Láska žádné takové brýle nenosí. Miluje člověka tak, jak je. S tím vším, co k němu patří. Jako celek. A tak jej také nahlíží, nic svému pohledu neupírá, vnímá vše dohromady. Nepřivírá oči. Nositel skutečné lásky moc dobře ví, že žádný člověk není dokonalý a v každém člověku se skrývají světlé i stinné stránky. A přesně tak k objektu své lásky přistupuje. V jedné moudré knize se píše, že by bylo opravdu nejlepší, kdyby spolu byli pouze takoví lidé, kteří jsou se svým protějškem naprosto spokojení a nechtějí na něm vůbec nic měnit. Vždyť ono to ani nejde, někoho změnit. Kdo jsme vlastně my, že víme, jak se má ten druhý chovat? Proč by měl někdo žít podle našich představ? Pokud tedy ve vztahu máme tendenci druhého měnit k obrazu svému, znamená to, že jej vlastně skutečně nemilujeme.

Existence lásky

Faktem však zůstává, že právě takové tendence skutečná a pravá láska nemá. Láska nechce nikoho měnit. Protože taková láska je trpělivá, laskavá, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy a především platí, že taková skutečná láska vydrží, věří, má naději a vytrvá. Nikdy nezanikne. Láska prostě jenom je. Bez ohledu na okolnosti, bez ohledu na to, zdali je opětována. Jenomže lidská láska obvykle tyto vlastnosti nemá – naopak, láska mezi lidmi je a není, je velká a zmenšuje se, je stálá a náhle proměnlivá, je pevná a náhle ochabne, je důležitá a najednou zjevně postradatelná, objevuje se a mizí, přelétá z jednoho objektu na druhý. Tuším, že je to lidem někde v nitru zřejmé, že láska sice existuje, ale ta skutečná, opravdová a ryzí jim není dána. Tedy lépe řečeno - je jim dána a byla jim vložena do srdcí, ale kdoví, co se stalo, že lidé takovou lásku neumějí žít. Žijeme tedy jen slabý odvar hodnotných vztahů založených na skutečné lásce a toho, čím by mohla a dokonce měla skutečná láska v našem životě být. Přežíváme. A tak si kolem sebe vytváříme spoustu berliček a pomocných prohlášení, abychom byli schopni se s touto skutečností lépe vyrovnat. Některá z těchto prohlášení mohou znít například takto:

• Vztah mezi partnery se časem přirozeně mění v přátelství.
• Žádná láska nevydrží věčně, hlavně, že se lidé mají rádi.
• Zamilovanost je bláhový a naivní přelud, který nemá s realitou nic společného a časem zmizí.
• Od lásky je jen krůček k nenávisti.
• Není důležité, aby se lidé stále milovali tak, jako na začátku vztahu, ale aby byli schopni společně dostát svým závazkům, hospodařit, nějak komunikovat, starat se o děti.
• Nikdo nemůže milovat toho, kdo jej nemiluje.
• Kdyby mě miloval, tak by tohle nikdy neudělal.
• Láska prochází žaludkem (nebo podbřiškem).
• Štěstí je krásná věc, ale prachy si za ně nekoupíš.

Lidské teze, výmluvy a komentáře ke skutečnosti. Ke své vlastní neschopnosti milovat. A opět převrácené naruby – namísto toho, abychom se zabývali tím, zdali milujeme, upřednostňujeme stav „být někým milováni“. Jenomže bez vlastního vkladu to nejde. Respektive jde nebo může jít, to už jsme si řekli, že nás někdo může milovat, aniž bychom my pro to pohnuli byť jen malíčkem. Ale to není tak důležité. Podstatné je, že by každý z nás měl primárně začít sám od sebe. Milovat své bližní. I své nepřátele. Nikoliv proto, aby tím snad něco získal, tedy v první řadě lásku těch druhých. Ale protože člověk je skutečně šťastným, když miluje. Je-li produktem našeho citu štěstí, naplňujeme tímto citem definici lásky. Pokud jsme nešťastní, nespokojení, zoufalí či rozzlobení ze své vlastní lásky vůči někomu nebo jsme zklamaní z toho, co vyvolává v objektu naší lásky, pak nejspíš nedostáváme, co si přejeme, nebo naše láska není opětována tak, jak bychom si přáli. Tak by to být však nemělo, přesně tohle skutečnou lásku degraduje a deformuje právě do té podoby, jak si jí člověk přetvořil ke svému obrazu. Nemůžeme milovat někoho s tím, že bychom za to měli něco získat nebo že by ten druhý měl nějakým konkrétním způsobem reagovat. Taková podoba a „kvalita“ citu bere slovu LÁSKA všech těchto pět písmen, z nichž je toto vznešené a nádherné slovo tvořeno.

Stvořeni pro lásku

Jenže přes to všechno každý z nás chce být milován a chce někoho milovat. Takže nám to zjevně nestačí, ty povrchní vztahy, málo projevů citu, náklonnosti. Jsme nespokojení a neklidní z toho, že lásku nemáme. To, že nás má někdo rád, je sice hezké, ale takových lidí asi je, které má někdo rád. Chceme někoho milovat, starat se o něj a pečovat o jeho štěstí. Chceme být výjimeční, jedineční a nenahraditelní, alespoň pro jednoho člověka na tomhle světě. Chceme obývat výlučná místa stvořená jenom pro nás. Nechceme se dělit o milovanou osobu. Chceme, aby měla (ta osoba) oči jenom pro nás. Nespokojíme se s letmým dotykem, potřebujeme pevně obejmout, pohladit. Hledáme pochopení, souznění, skutečné a stoprocentní sdílení životů s někým opravdu milým, hodným, příjemným, voňavým, upřímným, láskyplným. Chceme zažít lásku vzájemnou, opětovanou. Hledáme tedy tu ryzí, v Bibli velmi přesně pojmenovanou, skutečnou lásku na celý život? To je nejisté.

Faktem však je, že všichni lásku potřebujeme. Jsme pro ni stvořeni. Tak proč není lásky mezi lidmi dost, když je podle všeho doslova v každém z nás?