Tak třeba včera hrdě prohlásil, že by mohli občané dostat schválený rozpočet České republiky na příští rok už k letošnímu Ježíšku. Patrně tím myslel zaprvé to, že by k tomu mohlo dojít „tak brzy“ a za druhé se asi domnívá, že by z toho měli mít občané radost, že by to jako byl pro ně pěkný dárek pod stromeček od nově vznikající vládní koalice.
Pokud se však podíváme na čísla, o kterých se jedná, bavíme se o schodkovém rozpočtu ve výši 112.000.000.000 Kč. Tomu tedy říkám dárek. Představuji si, jak radostně přicházím domů za svojí rodinou a čekám ovace ve stoje za zprávu, že příští rok si bude muset moje rodina půjčit např. 112.000 Kč, aby s penězi vůbec vyšla a měla na základní roční výdaje. Už vidím šťastné tváře svých dětí a především manželky.
Co si však myslet o podobném prohlášení předsedy těsně nejsilnější strany posledních voleb? O únavě z náročných povolebních jednání nemůže být asi řeč, sešli se pánové všeho všudy tuším za 5 týdnů oficiálně třikrát. Nabízí se tedy jako prosté vysvětlení divných slov opojení mocí a z něho pramenící blábolení, případně holé nepřemýšlení o tom, co říkám. V tom nejhorším případě přichází do úvahy také možnost, že by to pan Sobotka myslel vážně a opravdu to považoval za skvělou zprávu pro občany této země. Anebo si z nás všech dělá vážně legraci...
Smysl pro humor bude možná v současnosti tím jediným viditelným pojítkem mezi pány Babišem, Bělobrádkem a Sobotkou, kteří se v posledních týdnech vyhřívají v záři reflektorů a s uzavřením koaliční dohody si dávají načas. Předseda hnutí ANO Andrej Babiš říká každý den něco jiného, jeden den nechce a nebude ministrem financí, druhý den jím samozřejmě je a k tomu pokukuje po funkci vicepremiéra, Bělobrádek si zase klidně odlétá ještě před Vánocemi na dvanáctidenní americkou stáž. Asi je přesvědčený o tom, že jako předseda jedné ze zamýšlených koaličních stran nemusí být u všeho, nebo mu rovnou dvojice Babiš – Sobotka oznámila, že to všechno domluví bez KDU-ČSL a pak to dají Bělobrádkovi jenom k podpisu. Jak říkám, sranda musí být.
Mnohý poněkud vážnější občan, kterého to zajímá a skrze média to všechno zpovzdálí pozoruje, kroutí hlavou a váhá, jak se k té celé komedii postavit: Má se smát? Plakat? Nebo snad už začít nadávat?