Přehrada

Letní povídka pro Víkend MF DNES. Ve tmě nahmatala nejprve svoji kabelku. Uvědomila si, že jí strašně bolí záda. Ležela na schodech. Cítila na sobě ještě ten odporný zápach cizího těla, potu a slin. V kapse kabelky našla pár papírových kapesníčků. Začala se rozechvěle utírat po celém těle...

foto: MF Dnes, zdroj: iDNES.cz

Myslela na to, že se odsud musí dostat rychle pryč, protože by se mohl vrátit. Při spěšném oblékání zjistila, že má rozpáraný zip u kalhot a natrženou nohavici. Posbírala své věci rozházené všude kolem po zemi a opatrně otevřela dveře. Skřípavý zvuk starých dřevěných dveří ji vyděsil tak, že na moment strnula. Po chvilce se znovu rozhlédla na všechny strany, jestli na ni někde náhodou nečeká, a téměř v tu samou vteřinu si vzpomněla na svoji kamarádku, se kterou dnes večer vyrazily na opožděnou oslavu narozenin. Vůbec najednou nevěděla, kam se jí ztratila a dostala strach, jestli se jí také něco nestalo. Nemohla si vzpomenout, kdy ji viděla naposledy, ani jak to může být dlouho. Rozhodla se, že ji musí najít. Ze stínu protější lampy se náhle vynořila tmavá postava, která zamířila přímo k ní. Nejprve se hrozně lekla, ale po pár krocích rozpoznala siluetu ztracené kamarádky a ulevilo se jí. Na první pohled vypadala, že je alespoň ona v pořádku.

Když přišla blíž, všimla si na její tváři něčeho zvláštního. Chvíli si jí prohlížela a potom jí to došlo, "vždyť ona se usmívá". Byl to takový zvláštní úsměv, který by nemusel vůbec nic znamenat, protože ona se přeci takhle občas směje. "Je to vlastně její typický úsměv", snažila se sama sebe přesvědčit o tom, že na tom pobaveném výrazu v obličeji není vůbec nic mimořádného. „Tak co, jaké to bylo? Užila sis?", dolehl chraplavý hlas kamarádky nezadržitelně až k jejím ušním bubínkům. Nemohla a nejspíš ani nechtěla uvěřit tomu, co právě slyšela. Opravdu to řekla? Vytřeštila na ní oči, chtěla něco zakřičet, ale nemohla, chtěla se pohnout z místa, ale neměla tolik síly. Navíc si při pokusu o prudký pohyb uvědomila znovu palčivou bolest v zádech a v podbřišku. Chtělo se jí zvracet. „To myslíš vážně?", zasípala skoro neslyšně. Potom se jí zatočila hlava a ona si ztěžka sedla na obrubník chodníku.

Pomalu se jí začaly řinout po tvářích slzy. Nejprve jen vzlykala, potom plakala a nakonec úpěla. Její sevřené hrdlo do ticha noci vydávalo nepřirozené zvuky, aniž by je měla sílu ztišit nebo dokonce zastavit. Připadala si náhle jako nad propastí, krok od konce svého života. Litovala se. Litovala toho, že se vůbec kdy narodila, že je holka, že nemá hodného tátu, který by jí pohladil a utěšil, že už není malá a nikdo jí nechrání, že nemá kluka, který by ji měl rád, že má tu nejhorší kamarádku na světě, se kterou dnes šla na pitomou oslavu. Litovala noční procházky a své mírné opilosti, litovala, že zašla příliš daleko, že nemá více síly, že se neubránila, že měla takový strach, že nikdo neslyšel její křik, že ani neví, jestli vůbec křičela. A že už není cesty zpátky. „Tak tohle bylo moje první milování“, pomyslela si. Cítila se teď tolik opuštěná, špinavá a navždy zneuctěná. Už nikdy neřekne žádnému klukovi se slzami v očích, v dojetí a neskrývaném nadšení, že je její první kluk a že to bylo moc krásné. Uvědomila si, že se teď může zlobit jenom sama na sebe. Byla pevně přesvědčená o tom, že si za to může sama. Jak to tak bývá, jak to tolikrát četla v knihách a časopisech. Holky si za to můžou vždycky samy. Nikdy jí ani ve snu nenapadlo, že by něco takového mohlo potkat i ji samotnou. „Proč jsi mi nepomohla? Kde jsi byla? Kam jsi šla, když mě začal ten hajzl osahávat?", zeptala se z posledních sil své kamarádky. Odpověď jí vyrazila dech ještě více než ten úsměv, který měla stále na rtech. Nyní byl už trochu křečovitý a nočním chladem zatuhlý, ale nepovoloval. „Myslela jsem, že to tak chceš. Kdyby si to nechtěla, tak by ses ubránila a...".

Konec věty už neslyšela. Rozeběhla se do prázdna, do nevlídné tmy, která jí nyní otevřela svoji náruč dokořán. Slyšela, jak její podpatky rytmicky bubnují do městské dlažby a připadalo jí, jakoby se přizpůsobily překotnému tlukotu jejího srdce. Znělo to jako smutný koncert o třech bubnech pro její na cáry roztrhanou duši. Proběhla přes nějaký park a zastavila se na mostě, kde bylo trochu světla od pouličních lamp. Ani nevěděla, jak se ocitla v taxíku. Nepřipadala si moc bezpečně ani v tomhle autě s dalším cizím chlapem. Velmi ostře si náhle uvědomovala, že se jí může přihodit naprosto cokoliv a téměř kdekoliv. Moc dobře nyní věděla, že jí v takové chvíli nikdo nepomůže. Řidič taxíku se pokoušel o rozverný dialog, ale ona neměla sílu ani tu nejmenší chuť reagovat. Bylo jí špatně, bolelo jí celé tělo a vnímala jen rozmazané siluety domů a táhlé pruhy nočních světel. Auto zastavilo, rychle zaplatila a pospíchala k domu. Odemkla dveře a aniž by rozsvítila, zamířila po dřevěných točitých schodech do svého pokoje. Všimla si, že přes tenké záclony právě prosvítá východ slunce. Strhala ze sebe všechno oblečení, šla do koupelny a pustila si téměř vařící vodu, ve které se několik dlouhých minut sprchovala. Znovu a znovu se polévala sprchovým mlékem a vtírala jej do všech částí svého těla. Plakala. Utřela se a oblékla čistou noční košili. Na pokraji vyčerpání ulehla do postele a okamžitě usnula.

V poledne se probudila, vstala z postele a hromádku oblečení, která nyní ležela v rohu koupelny jako jeden velký chuchvalec špíny a pomník děsivých vzpomínek, vhodila na ulici do černé popelnice plné vychladlého popela z kamen okolních domů. Přemýšlela, co s ní teďka bude. Co bude dělat. Prázdniny sotva začaly a ona měla ještě včera ráno spoustu plánů skoro na celé dva měsíce. Žádný z nich nyní nevypadal ani trochu lákavě a zajímavě. Nechtěla nikam jít, s nikým mluvit. Chtěla zůstat ve svém pokoji nejlépe do konce svého života. To ovšem nebylo možné. Vzpomněla si, že se přihlásila na letní brigádu, která začíná už zítra. Původně se moc těšila a byla ráda, že jí brigáda vyšla, protože chtěla vydělat nějaké peníze a za ty pak se svojí kamarádkou vyrazit na přehradu. Na žádnou přehradu sama ani s kamarádkou nepojede, to jí bylo nyní naprosto jasné, ale z té brigády se vykroutí jenom těžko. Minulý týden vyplnila všechny papíry a když byla představena paní provozní ze závodní jídelny obchodního domu, domluvila se s ní, že přijde v pondělí ráno na první směnu. Došlo jí, že s tím už teď vůbec nic neudělá a bude muset těch čtrnáct dnů na brigádě nějak přežít.

Druhý den v osm hodin ráno stála převlečená v bílém plášti a červenočerné zástěře před dveřmi paní provozní. Opatrně zaklepala a vešla dovnitř. Paní provozní ji přátelsky přivítala, ukázala jí celou jídelnu, kuchyň, místo, kde se vydávají zaměstnancům obchodního domu obědy a také přilehlý bufet. Dozvěděla se, že bude od rána až do oběda prodávat v bufetu a pak bude vydávat obědy. Byla ráda, že nemá žádné mužské kolegy. V kuchyni sice zahlédla nějaké kuchaře, ale přeci jenom to vypadalo, že mají dost svojí práce a ona s nimi bude přicházet do kontaktu jenom přes široký pult. Pořád jí nebylo moc do řeči a tak se snažila hlavně rychle všechno naučit, aby se už nemusela provozní na nic ptát. V poledne se jídelna zaplnila lidmi, kteří stáli v dlouhé frontě na svůj oběd. A jí trvalo všechno příliš dlouho, nebyla tak obratná ani rychlá, a někteří zaměstnanci měli nepříjemné řeči. Nereagovala na to, ale bylo jí to hodně nepříjemné. Paní provozní jí přišla na chvíli pomoct, ale pak zase rychle zmizela do kanceláře. „Jsi na to sama, musíš to prostě zvládnout“, opakovala si v duchu pořád dokola. Zdálo se jí, že už musí být večer, když konečně vydala poslední oběd, jídelna se zavřela a ona si mohla na chvilku sednout. Byla naprosto vyčerpaná a neuměla si představit, že jí čeká ještě dalších devět podobně náročných pracovních dnů. Nakonec se rozhodla, že zajde za paní provozní a řekne jí, že nemůže jídlo vydávat úplně sama, protože jí to trvá moc dlouho a zaměstnanci jsou kvůli tomu nervózní a mají řeči. Provozní ji vyslechla, ale rázně odpověděla, že nemůže slíbit nikoho na výpomoc, protože o nikom neví, a že přeci nemohla čekat, že se bude na brigádě za slušné peníze flákat. Už nebyla ani zdaleka tak milá, jako ráno, když jí s úsměvem vítala. „Když ptáčka vítají, pěkně mu zpívají“, zanotovala si ve své hlavě skoro vesele a rozhodla se nepřemýšlet o tom, co jí čeká další den.

Ráno se probudila celá rozlámaná a ačkoliv se jí do práce vůbec nechtělo, tím spíš, že už věděla, jaké to bude, vyrazila s předstihem, aby nepřišla pozdě. Dopoledne v bufetu celkem rychle utíkalo a čas oběda se nezadržitelně blížil. Naplňovalo jí to obavami, i když věřila tomu, že jí to dneska půjde všechno rychleji. Ve chvíli, kdy kolem procházela paní provozní s klíči od jídelny, tak na ni spiklenecky mrkla, jako kdyby měly spolu něco domluvené. Neměla čas o tom přemýšlet, protože se do jídelny okamžitě po otevření nahrnuly davy hladových pracovníků a jí začal stejný kolotoč, jako včera. Právě v tom samém okamžiku, kdy se jí zdálo, že se fronta už dlouhou dobu nepohnula a ona je na tom úplně stejně špatně, jako předešlý den, dorazila paní provozní s nějakým klukem. Měl na sobě také bílý plášť a zástěru. Paní provozní jí ve spěchu vysvětlila, že přivedla posilu, kluka od nádobí, aby jí pomáhal s výdejem obědů. Kluk se tvářil překvapeně a dost otráveně a pozdravil ji slovy „dobrý den“, i když nemohl být o moc mladší, než ona. Ve spěchu a během vydávání dalších obědů mu řekla, co má dělat a on se do toho bez jediného slova pustil. Fronta se zase pohnula. On naléval velkou naběračkou polévku, dával na talíře horké knedlíky a ona k nim přidávala maso a zalévala omáčkou. Myslela na to, že to jde dneska o hodně lépe než včera a uvědomila si, že je ráda, že jí v tom paní provozní nenechala. Bylo jí také opravdu příjemné, že jenom pracují a vůbec u toho nemluví. Neměla by stejně na žádné hovory náladu a ten kluk, jakoby to věděl, neříkal vůbec nic. Když skončili s vydáváním, řekl jenom „nashledanou“, otočil se a odešel. Chtěla mu poděkovat, ale nestihla to.

Kluk přišel i další den přesně ve chvíli, kdy se otevřela jídelna a odešel hned, jakmile by vydán poslední oběd. A tak to pokračovalo až do konce týdne. Když o víkendu odpočívala, napadlo jí, že ten kluk řekl za celý týden jenom čtyřikrát dobrý den a čtyřikrát nashledanou. To vykání jí také pořád nešlo z hlavy. V pátek mu alespoň stačila říct, že je ráda, že jí pomáhá, protože to sama nestíhala, ale on se na ni jenom usmál. Jeden úsměv a dohromady celkem dvanáct slov. Slíbila si, že mu příští týden navrhne, ať jí nevyká.

V pondělí ráno si cestou na autobus uvědomila, že se do práce začíná docela těšit. V bufetu to byla pohodová práce, kterou se rychle naučila, a vydávání jídla bylo sice náročné a monotónní, ale od té doby, co má pomocníka, to zvládá velice dobře a dokonce jí to i baví. Když v poledne přišel zase ten kluk, aby jí pomáhal s vydáváním obědů, neřekl dobrý den, ale ahoj, a hned se pustil do nalévání polévky. U horkých brambor jí pak oznámil, že si myslí, že asi nebude mezi nimi tak velký věkový rozdíl, tak kdyby jí to nevadilo, přestane s tím vykáním. Ona odvětila, že si to také myslí a že se jmenuje Lenka. Z kluka se najednou stal Lukáš, když se konečně představil. Nemluvili, ale občas se na sebe podívali a usmáli se. Cítila se příjemně. Měla radost, že už tam nestojí jako dva cizí lidé. Když skončil výdej obědů, sedli si naproti sobě ke stolu a chvíli si povídali. Ona se ho musela zeptat, proč jí tak dlouho vykal a on jí pobaveně vysvětloval, že mu nejdřív připadala jako o hodně starší holka a tak to považoval za slušnost. Bavili se o tom, kam chodí do školy, co poslouchají za hudbu, jaké mají rádi filmy. Ona vyprávěla o svém malování a on říkal, že trochu hraje na kytaru. Domluvili se, že spolu někdy vyrazí do kina. Každý další den jí teď ubíhal rychleji, než ten předchozí. Moc se těšila ze všeho nového, co jí Lukáš o sobě řekl, a také si musela přiznat, že je hodně upřímná a otevřená, když s ním mluví sama o sobě. Uvědomila si s úžasem, že by se mu chtěla svěřit také s tím, co se jí stalo před necelými dvěma týdny, ale neměla na to ještě sílu. A bylo na to určitě příliš brzy.

V poslední den brigády poprosila Lukáše, jestli by na ní po práci počkal, a on souhlasil. Celou noc se připravovala na to, že se ho na něco zeptá a byla moc zvědavá, co jí odpoví. Procházeli se podél řeky a povídali o všem možném. Když se na chvíli zastavili, opatrně ho chytla za ruku a podívala se mu do očí. „Lukáši, ráda bych s tebou jela na přehradu. Měla jsem tam jet s kamarádkou, ale už žádnou nemám. Teď mám tebe. Pojedeš se mnou?“